Rozmanitost hubiček.

Na tom světě, ctěná společnosti, neprojde teď den ni hodina, aby nehlásil se k veřejnosti nový stroj neb nová mašina;

tak že brzká budoucnost snad neslýchaný zázrak uvidí, kterak si tu budou vykračovat samé mašiny – už bez lidí.

A když nevytasí se kdo s mašinou, hledí protlouci se národem, buď nějakou knížkou, brošurečkou, neb praktickým aspoň návodem.

Milý Pánbůh, to je jistá jistota, určil každému z nás délku života, a předce se v Německu již odvážili brošurky psát, „jak by si ten život

o notný kus prodloužili!“ – Lásku vepsal nám Bůh do srdce, a přec máme u nás mudrce, kteří nemohli by ani spát,

kdyby lidstvu ku spasení nepsali spis: O umění, kterak se má šťastně milovat.“ Němčina je Čechům velmi potřebna,

Němcovi však, tomu je už darebná. On si sedne a obdaří brzy zem z brusu novým „Klíčem, jak lze ve třech hodinách

stát se převýborným Francouzem.“ ... Zkrátka, jde to už až k zbláznění! Kde máte co, o čem brošur není? Kde ušlo co oku pozemskému,

co by nemuselo lézt už do systému? A však, – pozor! – co se toho týče, přece něco ušetřil náš věk, o čem není brošur ani klíče,

a to je Vám obor hubiček. Hubička ta tklivá i ta rozpusta vždy jde stejnou cestou od úst na ústa, vždy se jenom dává,

vždy se jenom brává, brošurkám jsouc cizá doprosta. A přec hubička je jenom umění, které každý chutě ocení!

Než, kdo kantorem v tom oboře? Kdo si nechal umění to za lubem? Aj kdož jiný, než tam na dvoře tichá holubička s holubem.

Račte, prosím, pořád na ně hleděti, a oni Vám pořád, věčně, hubkují se přesrdečně a k tomu jen – z paměti!

A však tyto hubičky, a z lidských ta nejchladnější jen, rozdílny jsou – drahé lidičky, – rozdílny jsou jako noc a den.

Potom: holubička a ten holoubek hubičkují se jen vespolek; mezi lidmi ale, ó což se to mate, tu se hubičkuje páté přes deváté,

to jde křížem křážem skrz ten svět, a odrůd je tisíc snad a pět. Ký div tedy, že kdys v slabé chvíli i mne líbanečky uchvátily

a že, – tíše s tím, co nyní povídám!! – i já v líbání se dobře znám. Z toho pak, co znám a dovedu chci teď z čistě lidských ohledů

sepsat: „Praktické Vám navedení,“ aneb: „Klíč, jak dává se, a pak klíč, jak brává se v živobytí které políbení.“

Hubičky se, ctěná společnosti, – hledíme-li nejprv k soustavnosti, rozvrhují na dané a dovolené, darované, tajné, ukradené,

na půjčené, dobyté, veřejné a ukryté, na něžné, ladné, nemotorné, na vroucné, chladné neb jen dvorné,

na bratrské, pijácké, upřímné a Jidášské. O těch pak, jež mají více tíže, promluvíme hnedle trochu blíže.

Políbím-li ruku komu, znamená to stále, zdali ústa neřeknou mi: „Prosím, pojďte dále!“ Jest-li že dám na čelo kdy vroucí políbení, myslím: „Už jsem blízko úst, teď už zle není.“

Hubička, co kmotřinky dávají si při kávě, jest něco, co musí být, jako ruka v rukávě. Ještě za míň ale stojí hubička, kterou žínka přijme od starého mužíčka.

Dceruška-li otce líbá v všední den neb o svátku, je to pro ni dobrou školou, by nevyšla z pořádku. Bratr nechá od sestry si pár hubiček líbiti, může-li si zavřít oči a na jinou mysliti.

Políbí-li se dva mužští, byť to bylo poprvé, chutná to jak jitrnička bez nádivky, bez krve. Nejpernější hubička pak Jidášský je polibek, pošlou-li ho poslancovi voličové nazpátek.

Nejsladší však mezi všemi hubičkami bez odporu je hubička s překážkami. Hubička tedy, hlídají-li tetky, draci, maminky přísné, nebo když se manžel vrací,

hubička, pro kterou se najdu, načekám a nakrčím, za hory, doly, za dvířka a plot se stokrát zastrčím, na kterou čekám v parnu, v prachu, ve sněhu, v dešti a v zimničném strachu,

ba nejvíc ještě chutná ta, mi hosté drazí, při které nejsem jist, zdaž mi kdo štulec vrazí. Při takovéto ale musíme být prozřetelní, bychom neslízli štulec dřív a žádné políbení.

A nyní, ať se podle mne už, kdo chce, cvičí, dodávám konec už k „novému svému klíči,“ řkouc (řka) k ctěným dámám (pánům): Dobré pochutnání k hubičkám při praktickém študování!“

K Vám ale, vážní páni (vážné dámy) obracím se v důvěře: Víte-li v seznamu mém o chybě neb mezeře, že by scházel tam snad některý druh hubiček: ó prosím Vás, dřív než vyjde druhý svazeček,

jenom tu laskavost ke mně mějte, věděti mi o nich brzy dejte, aneb ukažte mi jednou na vždycky – – taký druh hubiček hnedle – prakticky!“