Velebná dobo, v stánku když Páně
dědina celá hláholem zpívá:
přizvukují kol řeky a stráně
a na všech Božské oko spočívá.
Stařečku, tebe také Bůh slyšel,
slyšel tvůj hlas a ví co ti schází,
a byť sis dříve k domovu vyšel,
v obtížné chůzi tě vyprovází.
Modlil ses již od časného rána
za sebe, vnuky, za krov svůj nízký,
a složiv to vše před oltář Pána,
utěšen v Bohu do své jdeš vísky.
Blažen, ač mnoho křížků jej tíží,
vrací se z chrámu, vrací se dolem,
o holi, zvolna k hradu se blíží;
čeleď ho zná: vždyť denně jde kolem.
Než, slyš! – kněz dává teď požehnání,
stříbrný zvonek kolem to hlásá:
poklekl stařec, – čeleď se sklání:
však již se klením hrad zas otřásá.
Ubohá čeleď stařečka vidí
a předce dále pracovat musí!
ó což se před ním hanbí a stydí,
ó což se starci pohled ten hnusí:
„Bezbožná ženo! naprav tě nebe!
naprav v den velký tebe Duch Boží;
ať pomsta s hůry nestihne tebe
v bezbožně stlaném manželském loži!“
„Ha, ha, Duch Boží! – Jen škoda věčná,
„„že příliš vzdálen! Však máš-li času,
„„pozvi jej pro dnes, budu mu vděčna,
„„hrad-li osvítí k dnešnímu kvasu!““
„Ženo, ach ustaň! ten Duch již jednou
v ohnivých sstoupil jazycích na zem;
„před jeho mocí ďáblové blednou,
„tvůj jazyk ztrestá jediným rázem!“
Řekl, jde dál; – tu smuší se nebe;
mráček se zjevil – zakmitl bleskem: – –
Mráčková hrdá! aj to tvé nebe
hrotí se v rumy pekelným třeskem!