Nevstal den ještě z východních strání,
v Šelmberku však je plno již ruchu:
buší se, tesá, kove a shání,
třeskot se mísí ve vanutí vzduchu.
Ranní již soumrak do lesů těká,
zvoneček cinká na všecky strany;
pracovná čeleď k modlení kleká
na poctu jména Marie Panny.
Tu se však ozve z hradu hlas maně:
„Hoj, chaso líná, zas hledíš hraní?
zas si hráš s Bohem? dereš se k Panně?
což zapomínáš, kdo je zde paní?“
Ustraší všecky řeč tato tvrdá,
ku práci čeleď z modliteb vstává,
s cimbuří ale Mráčková hrdá,
Šelmberská paní, rozkazy dává.
Na všecky strany zní její slova,
a pak zas v dálku duch její těká:
kyne tam rukou marnivá vdova,
z dáli dnes hosti, – ženicha čeká.
Ženicha čeká a bude sňatek
za svatodušní velebné doby:
a proto nedbá, jaký dnes svátek,
a proto čeleď hrad jí dnes zdobí.
Slunko jíž vyšlo, vysoko plane,
do chrámu na mši zbožný lid kráčí:
marně však hláhol zvonů sem vane,
čeledi v hradě pot čelo máčí.
„Ušetř’ nás paní, ušetři sebe,
„pomni cos dlužna nebi, – své spáse!“
„„Ej ať si nechá ten tam své nebe,
„„o lepší nebe postarám já se!““
A jasný blankyt slyšel ta slova,
a s jejich zvukem z chrámu zpěv splývá: – –
ubohá čeleď pracuje znova,
a hrdá paní v dálku se dívá.