Zvoní zvonek na klekání
přes Vožické tiché stráně
a nad snivou krajinečkou
dlí svatvečer hodu Páně.
Na obzoru uzardělém
zvolna slunko „s Bohem“ dává,
jako pověst z krásných časů
zvolna, – zvolna zanikává.
Jako pověst z časů slávy
slunko nyní odumírá:
jen tam podál na úskalí
šedý jestřáb za ním zírá.
Zamračeně za ním zírá,
rudě barví se mu skráně
jakby v prsou kletbu tajil,
kletbu, zlost –, že je hod Páně.
Není jestřáb na úskalí:
Šelmberka to sesutiny,
jež se rdí v večerním slunci
studem, za pradávné viny.
Zamračeně proto hledí
na okolní tiché stráně,
že lpí na nich stará kletba
znectěného hodu Páně.