Nuž mistře, vezmi mne za žáka! Když komu, věz, že mně to vděk; nemni, že marnost mě snad láká, že ustanu kdy po svůj věk.
Není to po cti touha lichá, aniž mne zisk snad vede k vám: vyšší mne hvězda tajně-tichá provází v božských Uměn chrám.
Miluji dívku, mistře drahý, jejíž zjev tak mne proniká, že kam zří její obraz blahý, jak stín lesk slunci zaniká.
Jak klidná hvězda mile září z kadeří temných líčka běl a nepostíhne ducha v tváři z vás nikdo, byť byl Rafael.
Na rtících dříme zpěvu chvění s celým svým kouzlem i bolem; mně zní, nechť bdím, nechť trvám v snění, andělským hlas ten hlaholem.
A ňadro, jehož bolné dmutí jen na mém srdci ohřeje, zrosí se tajně slzou hnutí, když se ní oko zaleje.
A z očí, jako blankyt modrý, v nichž se mé zraky stápějí, směje se vstříc mi půvab bodrý a řady tichých nadějí.
Té zcela nepostihneš, mistře, byť chtěls svou spásu v sázku dát; nestačíť štětec srdci bystře: malovat není milovat.
Může-li ji kdo pochopiti, tož jsem to já jen, sám a sám: a proto malířem chci býti, tobě se, mistře, zaprodám.
Rci, jak se barva k barvě hostí a co je krásy základem? jak spojím ladnost s půvabností, zář lásky s luzným prochladem?
Maluje již – – to líčko, čelo, jak mu jde z duše hluboka; – – maluje – – než, proč pozachvělo srdce se, když byl u oka?
Ty její oči shaslé byly, když je byl pojal v srdce své, a byť se mu teď slzy lily, nic je už v život nevyzve! – –
A opět sebral všecky síly, maluje oči, ne jak jsou, plamenné oči, dřív jak byly s milostí mocně vábivou.
Na líčku maluje zas růže, na rtících kouzlo štastných chvíl: aj, což ten malýř smrt přemůže, že smrti mrtvou vychvátil?
Dokončen obraz, dokončen je, a malíř před ním opojen poklekl ve prach, udiveně, a nebeský ho objal sen.
Dlouho tak klečí se sny svými, až se mu věčnost rozední – – a mrtev líbá rty už ledovými svůj obraz první a poslední.
Cookies on Poetry Cove