Kráčí sedlák se svým synem,
kráčí na trh k Jičínu.
Syn s hrabětem v Němcích jezdil,
mnohou viděl krajinu.
A tak nyní vypravuje,
co za vzácnost má kde svět,
jaká města, jaké lidi, –
a lže při tom, jak by smeť.
Po návsi jde hajný se psem.
„Já řku, Jirko,“ táta dí,
„to je hafan jako čtyři,
to hned člověk nevidí.“
„„Hm, to když jsme – Jirka na to, –
jeli s pánem z Forbacha,
ležel tam pes, na mou věru,
nad našeho valacha!““
„Dívná to věc, – tatík praví –
já však se jí nedivím:
vždyť i v naší krajině zde
o podivné věci vím.
V půl hodině přijdem k mostu,
na kterémž, kdo v ten den lhal,
zvrtne se na jednom prkně,
by se v řece vykoupal.“
A zas kráčí oba dále;
milému však Jirkovi
nechce ten most a to prkno
srovnati se do hlavy.
„Inu, – počne po chvíli zas –
stran toho psa, to bych lhal:
jako valach nebyl sice,
volu však se vyrovnal.“
A zas kráčí oba dále,
Jirka je však loudavý:
most a prkno nechtějí mu
pořád ještě do hlavy.
„Jako vůl jsem pravil, otče? –
po chvíli se Jirka ptá; –
„myslím, že byl jen jak tele,
alespoň se mi tak zdá.“
A zas kráčí oba dále,
nyní přímo k mostu jdou,
tu však Jirka tátu tahá
za kazajku šosatou:
„A vy, tatíku, jste věřil,
co jsem pravil na návsi?
Já Vám povím, onen pes byl
zrovna jako jiní psi.“