Slunko do moře se stápí,
a do údolí kráčí sen,
na Libanu v stínu cedrů,
šedý mnich dlí zamyšlen.
Mnich žije tu mnohá leta,
o tajemstvích rozjímá
a jak lid si vypravuje,
anjely zde často má.
Tak i dnes tu tiše sedí,
o svět vůkol málo dbá,
a přemítá, která asi
nejlepší je modlitba.
V tom se dotkl mu kdos ruky;
světlý anjel tady stál
a než stařec domyslil, již
v duchu nes’ jej dál a dál.
Nesl jej nad Jerusalem,
nad městem zůstali stát,
s návrší, kde do kláštera
přímo se lze podívat.
„Hle, tam dívku v černém hávu
a v oděvu řeholním,
jak před Kristem Pánem klečíc,
na modlitbách mluví s ním.
A zde stranou pod hradbami,
viz tu chýžku chudičkou,
mdlé jen světlo s malé lampy
rozlévá se světničkou.
U lampičky dívka sedí,
plná jaré mladosti
a bedlivě oděv šijíc,
zpívá sobě radostí.
Teď zní zvonek na klekání,
děvče v šití ustalo
a skončivši modlitbičku,
hned zas práci počalo.
Nuže otče převelebný,
ptal se anjel konečně, –
která z těch dvou dívek asi,
modlila se srdečně?“
„Myslím, – otvětil mnich na to, –
že ta dívka v řeholi!“
Anjel pousmál se tiše
a pravil mu: „Nikoli!
Ta v klášteře odříkává
ze zvyku jen žalmy své,
dívka v chýži ale šije
šat pro dítě chudobné.
Klášternice chvátá s žalmy,
by je brzy skončila,
tato zde však Boha chválí,
že zas děcko odila.“