Posledně mne provoď večernice,
ve svém tajů plném úsvitu:
půjduť ještě jednou do květnice,
tam do srdce svého úkrytu.
Zapláči si mezi těmi květy,
jež má láska věrně pěstila,
a pak ztrhám všecky bludné světy,
o nichž budoucnost mi věstila.
Vyrvu z kořen růžový keř lásky,
věrnosti poměnku rozmetám,
a tak svědky té osudné sázky
zničiv – – žíti budu sobě sám.
A již zatemni se cizé nebe,
se svých světel divou směsicí:
temným žalům není třeba tebe,
an’s mi vzalo vše – s mou světicí!