Ty, jenž vzešla’s z nadehvězdné vlasti
dcero světla, původe všech slastí,
ty, jenž stavíš v srdcích z rajských citů
jasné chrámy – trůny – blahobytu –
božská, velebná dvou duší pásko:
zaplesej lásko!
Zaplesej dnes – slastném v opojení
slunko vzchází – vstaň ze svého snění:
slunko vzchází – jitřenka již září,
záříc blíží se to ku oltáři
lásky mé, – Tvá zasvěcená kněžna
dívka má něžná.
Dívko milostná, před Tebou leží
srdce mého chrám – a kvítí svěží,
vše to kvítí, jež jsem blahou pílí
sbíral v každou lásce svatou chvíli,
když mi přáno bylo po Tvém boku
čísti v Tvém oku.
Viz tu sněžnou lilii nevinnosti,
modrou poměnku své úpřímnosti,
fijalinku skromnou jak Tvá přání
růži lásky, již Tvé srdce schrání,
i co Tvém se v oku s kvítím snoubí
nadějné loubí.
Ještě něco ku vínku bych přidal,
co jsem někdy ve Tvém oku vídal,
sebe sám – u věrném zobrazení:
mne však proto v oku Tvém snad není,
že, když nyní se kdy na mne díváš,
v srdci mne skrýváš.