Vít a Tomeš do města šli,
měli přijít k hraběti,
který právě panství koupil
a chtěl oba viděti.
Cestou byli málomluvni:
každý myšlénky měl své,
zdaž mu také tento hrabě
panské sady pronajme.
Od města tu povoz jede,
při něm kráčí stařena:
vlasy bilé, oko jasné
a v duši je blažena.
„Hle tam, Víte,“ – – Tomeš praví, –
„baba jde na rozcestí;
pojďme domů: potkat bábu
znamená prý neštěstí.“
„Nebuď bláhov,“ – Vít zas na to, –
„z mysli pusť tu pověru
a pojď se mnou ku hraběti:
já mám v něho důvěru.“
Ale Tomeš měl svou hlavu,
z půl cesty se vrátil zpět,
a jen Vít šel cestou dále,
s hrabětem chtě rozprávět.
Hrabě vlídně vítal Víta,
ukázal mu matku svou, –
a Vít poznal starou paní,
kterou potkal před chvílkou.
Stařenka se Víta ptala,
kdeže Tomše zanechal
a velmi ho litovala,
že tak na pověry dbal.
Na to dlouho hovořila
tiše něco se synem,
až se oba srozuměli
na úmyslu jediném.
Vít byl hnedky poslán domů,
aby s Tomšem přišel zas,
že dostanou opět sady,
a to prý na delší čas.
Když zas přišli ku hraběti,
list o nájmu byl jim čten:
Tomeš stál jak u vidění,
a sám Vít byl zaražen.
Stará paní, kterou oba
potkali na rozcestí,
chtěla Tomši dokázati,
že to není neštěstí.
A protož si vymínila,
že v tom listě státi má,
oběma že hrabě sady
na dvanáct let v nájem dá.
Ale Vít, že nedbal pověr
a zpět s Tomšem nechtěl jít,
má své i Tomšovy sady
potom na vždy v nájmu mít.