I byl Vám jednou – dávno před lety na světě princ kdes – a byl zakletý: k čemu byl zaklet, rád bych pověděl, kdyby to celý svět už nevěděl.
Jen tolik řeknu, že vždy zapíral, když se ho někdo na vlast jeho ptal, a že se zapýřil a ulekl, maje to chudák za posměch,
tvrdilo-li se, že je – Čech – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl – – a řek-li jsem, nás to vada všech: by vsadil bych se, že ten princ byl Čech!
Princem však byl a skoro řekl bych, to že byl největší snad jeho hřích: neboť že k slávě vládce zrozen byl, sousedkám všem se notně zalíbil.
Každá naň očkem touhy mrskala, až si ho – slyšte – němá získala. Svobodník náš tu ani necekl, a aby němé stal se lahodným
přestal být, chuďas na vždy svobodným – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, atd. Po oddavkách těch nastal slavný kvas, princ musel tančit z lásky, jako ďas;
proč by netančil, když mu pískali, pranovou notou, jak ho získali! Tančil, že klesl již a slabý byl, anť si již doma hudbu oblíbil.
A když se ku spánku pak utekl, tuť, aby po dvě stě let nezíval zvanec i nezvanec mu odzpIval – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl – – atd.
A když se prospal a zas probudil, vytřel mu zrak ten, kdo ho obludil, opláchli ho, a skutkem i slovem svědčili, že tu není domovem.
I uvěřil jim, vzal svých švestek pět trumpetku, housle, flautu, klarinet, a když se za šumaře převlekl, šel vlast svou hledat v dalnou cizinu
a hraje jiným a tře mizinu – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, a řekl-li jsem, nás to chyba všech, ba vsadil bych se, že ten princ je Čech!
A že má toulání již ve zvyku, brávaj’ ho, aby tvrdil muziku: když někde chce kdo ze sna vstát, nebo si bez taktu též „solo“ hrát.
Tu šumář náš je zbojcům basistou, že pískaj’ jak před Žižkou flautistou, a navždy mlknou, jak by usekl: když pak je konec tomu koncertu,
musí princ – šumař s práznou ku čertu – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, atd. Někdy si arci tiše vzpomene, z jak slavného byl vzešel plemene,
předkové jak se v slávě vzhlíželi, a tu se obyčejně rozželí. A v skrytu pláče, krutý duše žal, Bůh však uchovej, aby naříkal,
aneb si nahlas aspoň odhekl: snáší vše jako v starém zákonu nejtišší z velkonočních beranů – – – nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, atd.
Tak to jde s princem od sta ku pěti; – hezká to pohádečka pro děti, kterou však vyprávět dál nebudu, nechaje prince jeho osudu.
By ale aspoň v tomto století zbaven byl osudného zakletí: potřebí jest, by národ poklekl a k nebi zaslal svorný jeden vzdech,
aby se zrodil velký muž a – Čech --- nu nu, nu, vždyť jsem tak moc neřekl, a řekl-li jsem, povinnost to všech, neboť princ pohádky mé – jest – ach – Čech!
Cookies on Poetry Cove