Na večer když slunko již
ku horám se chylí,
jdu do háje tichého
potůček kde kvílí.
Potok kvílí – šumí les,
pěje svoje tísně
a mé srdce stísněné
tepe dle té písně.
Tepe dle té písničky,
hned zas v prsou skáče
a tu opět s potůčkem
pro lásku svou pláče.
Sem co den si vycházím
s žalem svým procházkou,
sednu si a neviděn
pláči – samou láskou.