Mraky se honí, bouře se blíží
ve sivých mračnech blesky se kříží.
Spousty se valí blíže a blíže
prolomila je vlastní už tíže.
Zkáza jim v patách dolů pozírá
a osení i kvítí umírá.
Ach kdo odvrátí neblahý osud?
Avšak tu – strážce: les stráží posud.
Nad lesem letí mračno a bouře
obláčí les se v temný šat kouře.
Bouř doletěla – les tu na stráži
vzhůru povztyčí tisíce páží.
Tisíce páží na vrchu stojí
s bouří a bleskem chystá se k boji.
Větry se hnuly – hrom zaburácí, –
tu šlehl blesk a kmen se již kácí.
Tu a tam opět v ohni kmen stojí,
pochodně míru ve války znoji.
Vysílil hrom se, vylil svou zlobu,
tiše však stojí les po tu dobu.
Mrak mír si žádá, – míň a míň hřímá,
mírumilovný les jej objímá.
Objímá jej a ku prsoum tlačí
tiskne jej k prsoum, mraku je k pláči.
Pláče, je zničen, – splatil to draho:
to že chtěl ničit – slabějších blaho.