Naslouchal jsem v stinném háji
na měkounkém mechu,
co si vršky šepotají
při tajeném dechu.
Kol mne mrtvá tichost dlela,
jak bych ležel v rovu,
nade mnou pohřební zněla
ve loubovém krovu.
Mladá jeseň lkajícími
bory dále spěla,
lesina se s bory svými
bolně pro ni chvěla.
Jeseň prchla, – již ji žádný
borům nenahradí,
ba i mně čas vyrval zrádný
tiché moje mládí.
Mladí prchlo – mé však boly
rozlétly se v lesy,
usedly si na vrcholy
a potůčky děsí.
Proto srdce do stinného
háje cestu volí:
najdeť tam – vše, což je mého:
mojí lásky – boly.