Tak chudý jsem, tak chudičký,
a sám i opuštěn
a rád bych věděl, zdali kdy
budu obveselen.
V tom tichém domku otcovském
jak jsem já šťasten byl,
však štěstí hrobník s matkou mi,
s tatíčkem pohrobil.
Boháčův sady v dáli zřím,
zřím jejich růže kvést,
mou však je trním posetá,
mou cesta bídy jest.
Předce však s tichým bolem svým
rád mezi lidmi dlím,
a jsou-li lidé blažení,
též sám jsem veselým.
O Ty můj Bože bohatý,
přec nejsem zcela chud,
na mne se nebe usmívá
u prostřed trní, hrud.
A v každé vísce kříž je Tvůj
a v mnohé Tvůj je chrám,
a v tom si, Bože, v bídě své
alespoň zazpívám.
A slunce, měsíc, hvězdičky,
ty jsou též mým zbožím,
a zní-li zvonek večerní,
tu s Tebou hovořím.
Jednou se předce otevrou
brány Tvé svatyně
a vejdu v rouchu slavnostním
k Tvé, Pane, hostině.