Noc když se chýlí v Polabí snivé,
znívají zpěvy pobřežím tklivé,
znějí hned jemně tajemnou nocí
a hned zas divě, kouzelnou mocí,
a budí v srdcích touhu i tíseň:
A to je Máry osudná píseň.
Polabí celé znalo tu děvu
spanilou Máru, královnu zpěvu;
a její srdce ač bylo tvrdé,
černého oka vzezření hrdé:
Předce se vzmohla milostná tíseň
v každém, kdo slyšel kdy její píseň.
A přec v to hrdé, plamenné oko
ubohý Vilém vzhled’ přehluboko;
blouznil pak o ní, o jejím vzhledu,
lásky své zář hřil na jejím ledu,
a ve dne hájům lkal svoji tíseň,
a v noci lůně lásky pěl píseň.
A napěl písní srdečných, tklivých,
kolik je jisker v plamenech živých,
po kusech srdce do písní vkládal,
marně však lásku od Máry žádal;
a když mu srdce zlomila tíseň,
poslední pěl to – osudnou píseň.
A přešla v národ osudná píseň,
a zněla Máře osudná píseň;
poprvé strašně – mstivé to zvuky,
podruhé budíc pekelné muky, – –
smyslem se mine – v srdci má tíseň,
šílená Máro – pěvce mstí píseň! – –
Od těch dob znívá v Polabí snivém,
z večera píseň v názvuku tklivém,
a zní hned jemně tajemnou nocí,
a hned zas’ divě kouzelnou mocí,
a budí v srdcích soustrastnou tíseň, –
a to je Máry osudná píseň!