Až mne celý národ pozná někdy,
a mé jméno v zámcích bude zněti;
až tam stařec šedý, dívka něžná
i to děcko bude písně mé si pěti,
až mi věnec slávy bude určen
a vlast mi ho do vlasů již spínat;
zvolám k světu: nejsem tu sám,
zde po boku ženušku mám,
na tu nesmím, nesmím zapomínat!
Až mne strasti potkají snad kruté,
nepřátelé budou se mi smáti,
až mi blaho, štěstí, zdraví vyrvou
a já opuštěn tu budu státi;
až mi po životu sáhat budou
a již již mne počnou stínat:
šeptat budu: zapomeňte na mne,
proklejte mne, ne však ženu,
na tu nesmím, nesmím zapomínat!
A až v soudný den se z hrobu zdvihnem,
bychom za své skutky plat svůj vzali,
a Bůh zvolá: „Pojďte spravedliví,
co jste pro vlast věrně bojovali;“ –
až mne k slávě věčné povolá Bůh
a již nebes blaženost mi bude kynout,
zvolám k Bohu,: „Otče, já mám ženu,
hle, tu vedle mne je,
dej, ať s anjeli Ti slávu pěje,
tu, můj Bože, musím věčně k srdci vinout,
na tu nesmím nikdy, nikdy zapominout!