Na Hostýně, na posvátném vrchu má matička Boží krásný stán, k tomu utíká se, odtud hledí na proud času věrný Moravan;
a ty stráně, co krev tatarskou kdys pily, jsou mu lásky k vlasti zdrojem, zdrojem síly. Odtud zřeli dny jme Josefovy, zápas jeho s Římem zoufalý,
odtud zřel lid boje Františkovy, loď jak říše vyved’ z úskalí: vavřín však, jejž s Františkem si Josef dělí, dobyl František Josef si na skráň celý.
Nepřátelské hordy obracely naše vlasti ve velký jeden rov, mají Češi svůj Králové Hradec, má Morava svůj ach Tovačov:
v den dušiček slzel nad těmito rovy němým bolem císař, a lid nářku slovy. Krev však padlých a ty hroby kypré podvrátily ono úskalí,
o něž svornost zemí drtila se a pokroku vlny třískaly: a když dvojproudu se navrátila cesta zlomen protiproud též Tiberského města.
Prostu pout všech, sobě navrácenu, s Hostýna zřel říši Moravan, zřel, jak k velkému se chystá svátku, jejž chce slavit její kníže pán:
k velkému to říše s králem zasnoubení, k památnému říše svobod navrácení. Jako nevěsta se ženichovi v nejlepší kment ráda obláčí:
tak nanesla říše ze všech světů k velkému co svátku postačí a jak výmluvné svých krásot hrdozvěstě v naddunajském rozkladla vše veleměstě.
Světavládci, hlavy pomazané, a kde krále má kýs světa kraj, bez počtu víc, než kdys ku Betlému, putovalo sem vše na Dunaj:
a sám Dunaj moři o všem zvěsty dává a od moře k moři hlásá Tvá se sláva. A takž v císařském Svém diadému o Své čtvrtstoleté slavnosti,
až Ti nejvěrnější pozdrav zavzní a v Tvé duši poklid svůj rozhostí: pomni, že to hlas byl moravských Tvých synů, co se za Tě modlí svatém na Hostýnu.
Cookies on Poetry Cove