Pod jasanem tiché křoví,
před ním v kvítí mohyla,
mnohá perla z krásných očí
hrob ten pěvcův zrosila.
V tichém sadě srdce jeho
mnohá růže pučela,
mnohou písní něhotklivou
lyra jeho zvučela.
Mnoho poupat nevykvětlých
do hrobu vzal se světa,
proto kvítí z hrobu jeho,
bujně nyní vykvětá.
Každé kvítko to – je píseň,
jež pučíc vždy zazvučí
a slavík ji noci zpívá
až se jí sám naučí.
Zpívej ptáčku, zpívej písně
pěvců záhy zesnulých,
já pak budu na mohylách
zpomínat dob minulých!