Byl jednou jeden motýl
a nebyl příliš star:
as před třemi dny teprv
zdědil svých křídel pár.
Hezká měl věru křídla,
modrá a červená,
a nač byl nejvíc pyšným,
zlatem obroubená.
Se květu na květ lítal
a což je hlavní věc:
„Aj jak jsem krásný!“ – říkal –
„tak pak se divte přec!“
„Povězte, zdaže který
hezčejší ptáček jest;
co pravda, to je pravda,
mně patří všecka čest!“
Když takto poletoval
ten motýl Všudybyl,
zahlídl pilnou včelku,
jak snáší ze všech sil.
„Hoj, s cesty, s cesty!“ křičí,
„hned s cesty se mi kliď;
kde já se v kráse vznáším,
nesmíš mít ani píď!“
Tu včelka jemu praví:
„Jsem-li já ošklivá,
ať strakaťounký pán se
na oul můj podívá!“
„Má pilnost lidstvu slouží,
mne vzorem každý zve;
jaký však svět má prospěch
z té strakatiny tvé?“
A přisvědčily mušky,
ba i ten brouk se smál;
a motýl zapýřiv se
zahanben letěl dál.