Modlitba učitele.

Zastírá-li se svět nám chmurou černou, a štěstí den se již již nachýlil; kane-li slza nám na duši věrnou, kterou sen smrti na vždy zastíníl;

temné-li putujem vstříc budoucnosti a nesvítí nám hvězda provodní; sbíráme-li jen slavných předků kosti při světle dějin, jasných pochodní;

srdce-li naše pro lid rozechvělé zahrnout chce svou láskou národy, od osudu jim koupit věky skvělé, obléknout vši zem v roucho svobody:

tu každý dech se v těsných prsou tají a krev se proudí k srdce úkrytu a ruce výš a výš se pozvédají a oko utkví v nebes blankytu;

tu promění se naše bytnost celá, duch se pohříží v věčnou hloubi svou, a již uniká, – prost okovů těla, – vzhůru, vzhůru s horoucnou modlitbou.

Ubohý kvítek, jenž se k zemi chýlí a červ mu kývá květnou korunou: ubohý tvor ten, který hříchem spilý, za vášní těká v blátě zrozenou,

na rychlo žije, jeho den se sklání, a v bedra, vedrem vášně vypráhlá, ohromná bouře, divé hromů řvání temnou mu peruť zkázy roztáhla:

svědomí bouří a jak zvíře štvané utíká člověk před sebou už sám, tu kmitl blesk – stan duše černý vzplane, uzří se hříšník, – a teď sám si znám!

Již tíže ho tlačí, již ve prach klesá, v prachu se vine, cití vinu svou a netroufaje si zřít na nebesa, dovolává se míru – modlitbou.

A aj, tu bouře pomalu se ztrácí, nebeský poklid v něm se rozhostí, a na obzoru duše, ač krvácí, rozstře se duha boží milosti.

Smutno je stromu na návrší pustém, pokácenť ten, jenž stínil ho kdy, – les: přemýšlej stromku, jak v tvém loubi hustém bývalo krásně a je pusto dnes.

Přemýšlej a pak sny své o osudu vypravuj tomu, jenž v tvém stínu dlí: on také štván je od trudu ke trudu, on také neví, co to pohodlí!

On dobrý byl a v živobytí celém sloužil, než sobě, jiným raději, a nevděčný svět zve jej povrhelem – – – o, stromku, uč ho, uč ho naději!

Pouč ho, ať mu oko shaslé vzplane, ať ruce jeho vzhůru jen se pnou: nebť útěchou to, kdy už slza kane, – a útěchy nabude modlitbou. – – –

Aj viz jen, oko má již zaslzené, teď zírá vzhůru, ruce pne již výš, skrz slze své zří nebe otevřené, skrz perly ty zří rájskou spásy říš.

Rozsáhlá pláně až tam k modré dáli, kolem pustá, němá temnota, a pláň ta svět je se svými ideály, když jinoch pevně jde boj života.

Posud mu září matky naučení a mocnou vůli skrývá v prsou svých, on chce být lidstvu zřídlem oblažení, chce velikán být v plánech šlechetných.

Upiatě kráčí vpřed za slavným cílem, tu náhle stane; – vpřed-li jít, či v bok? matka mu mrtva, rozhodnýť to krok. Velký to krok je, má naň věčnost vsadit

i velký cíl svůj. – On však neklesá, a neumí-li lidská moudrost radit, oj, poradí tu mládci nebesa. Jde na hrob matky, na hrobu tom kleká

a volá vzhůru, volá ze všech sil, úpěnlivě se modlí, s hůry čeká, Pán že mu sám ukáže velký cíl. A co se modlí, důvěra mu vstává,

jasně se zjeví svět mu celičký a s hůry jasný duch naň pozor dává, proměněný duch jeho matičky. Duch ten mu kyne, k němu teď se sklání,

vede ho, kde se cíl mu obrazí a syna životem až do skonání od činu k činům věrně provází. Krásné je modlení, kdy vzpomíná si

na svou budoucnost kdo a na sebe; rajské však nabývá modlení krásy, když modlí se kdo, jda již do nebe, – když modlí otec se za dítky svoje

zapoměv sebe, ač jde na věčnost, modlí se za své, jimž nastanou znoje a svůdná, osudná snad budoucnosť. K takové modlitbě se nebe sklání

a s hůry anděl níž se ubírá, by dones’ Bohu v křišťálové báni modlitbu otce, který umírá; donesl ji už, zpět se vrací letem,

sirotky vodit tímto svůdným světem. Mohútná modlitba je vlasti syna, kdy úpí před zrakem mu rodný kraj, kdy anděl svobody všech zapomíná

a o vlast cizinci již v kostky hraj’. Tu modlící se rád sám sebe ztrácí, on modlí se i když jej vrah už kácí: „Veliký Bože, oslav drahou vlast!“

Tu se od trůnu Boha dolů snese se zlatou bání skvělý cherubín, modlitbu pojme a ran vlasti tkne se a svobodna je vlast i její syn.

Jedno však skví se slunce na blankytu, a jedna modlitba z všech modliteb větší je, než žádání blahobytu, větší, než prosba za pozemský chleb.

Mocnější je, než vlastenecké žalmy, které kdy národa syn vzhůru pěl: velebná modlitba ta, hodna palmy, modlitba jest, již šepce učitel.

Ó, tiše buďte, ustaňte a vizte stařečka toho v sněžných šedinách, pohroužejte se do té duše čisté, jež se teď ztrácí ve svých hlubinách,

a z hlubin srdce svého perly váží a na oltář je klade příštích dob, plameny příštím věkům věrně stráží, s nimiž ho pojit bude jenom hrob:

„Velký Bože, Otče všeho dání, ne má se staň tady pohoda, Ty’s dal mi outlý sad na štěpování, ty’s dal mi příštího květ národa;

dal jsi mi duše, oněch na šlechtění, jichž tělo pouze svěřil’s rodičům, dal jsi mi duše, spící ještě v snění, nelnoucí láskou snad ni k rodičům,

nevědoucí snad, že jich osud celý, věčnost že jich blahá, neblahá, svěřena na bedra je učiteli, jejž vděk neb kletba věků zasahá!

Ty’s velel však a byť měl vlastních tužeb, a přání pro sebe měl dost a dost: láska k svěřencům, služba je všech služeb – nad lásku k mojim, má je povinnost; –

a protož mne a mé veď, jak chceš k cíli, utrať nás aneb dále zachovej, jen za to prosím Tebe, Bože síly, jen svěřencům mým dojít cíle dej,

aby k svým bratrům vroucí láskou lnuli, pro domov nebáli se závodů, aby se v velikány vyvinuli, v veliké muže svého národu;

aby, až dřímat budu v prostém hrobě, poklekli na něm na bující mech a vzpoměli si s láskou, že jsem Tobě a vlasti ved’ je vstříc co pravý Čech!“

A aj tu vzplane blankyt, ohněm vzňatý, a nebešťanů zástup zaplesá, a u andělském: „Svatý, svatý, svatý!“ otvírají se sama nebesa.

Bůh Otec sám teď v sboru serafínů chýlí se níže, až tam do jízby, a vkládá ruku v srdce svému synu, a ze rtů sám mu sjímá modlitby;

a ukládá je v božské srdce svoje, provází národa květ spásou svou, otvírá mu věčných svobod zdroje velebnou učitele modlitbou.

Jen jedno skví se slunce na blankytu, a jedna modlitba z všech modliteb, jež národům vymáhá blahobytu a dává svobody jim božský chleb.