Až mi přijde doba odřeknutí
lásky se, radostí všech,
za to ždám Tě Bože všeho hnutí,
jen mně lyru, zpěvy nech!
K těm jsem přilnul srdcem, duši svojí,
k nim vždy útočiště bral,
znaly lásku, svobodu i moji,
můj ať znaj’ též vnitřní žal.
Ze strastného života pak tísně,
dám Ti nejprv děky v zjev,
zvučné Tobě pěti budu písně,
slavně svatý chvalozpěv.
Když nad hroby mojich roditelů,
slunko již se nachýlí,
rozeladí lyru svou tam v želu,
syn jich – trudem unylý.
Hlasem zalkám u velikém bolu,
až již strast mne překoná, –
že se zachví smrtného kol dolu:
„kde jsi otče – matko má!“
Samoten ve loubí u potoka
pohřbím srdce s láskou svou,
skropím hrob ten vřelou slzou z oka,
„pohřební“ pak zavzní tmou!
Zasednu na lásky své tu rumy,
plakat budu nad sebou,
až tam pukne srdce, pějíc dumy
nad svou láskou pohřbenou.
Ach – a již zde doba odřeknutí
lásky se, radostí všech:
Pročež ždám Tě Bože všeho hnutí,
jen mně lyru, zpěvy nech!