Zachmuř nade mnou se nebe,
ztemni se nad stavem mým:
černý háv nesnese tebe,
a můj stav pak ukrutným!
Neosvicuj víc mou celu,
slunce, nechtěj mi se smát;
nechtěj, k stálému bych želu
sám tu – sám se viděl stát.
Ha, to strašno, když se zírám
pochovaným pro ten svět,
když tu volně – ale jistě zmírám,
jako chladným stínem květ.
Srdce, jenž nenajde v žítí
stejné srdce k soucitu,
musí, sirotek, zajíti
po neznaném pobytu.
Bez naděje duch můj hledá
onu duhu, bláhy svit,
již na líčka psáno hledá:
„Trpte – vám je zvolna mřít.“
Srdce trp! ubili tebe
a můj život pust, co sen!
Ha osude, smíš i v nebe?
Budu i tam samoten?
Pročež slunce spadni s nebe,
nesviť v celu – hrob to můj:
černý šat nesnese tebe,
a žel plodí pohled tvůj!