Vrací se mladík z pouti po světě,
vrací se po pěti a půl letě.
Osmahlou tvář má, oko blouznivé;
kdo pak jej asi pozná nejdříve?
Tak přišel k městu, kráčí ku bráně;
tu stojí celný zrovna na ráně.
Celný a on si byli přáteli,
celičké mládí spolu prodleli.
Však hle, teď celný zří naň nesměle,
nepoznal osmáhlého přítele!
Mladík jde dále, bolest v srdci má,
nestálost přátel v duši rozjímá.
Tu hledí oknem vlastní sestřička:
„Pozdrav tě Pán Bůh, dívko mladičká!“
Ta však před bratrem zpět se odtáhla,
nezná tu tvář už, když je osmáhlá!
Mladík jde dále v citů směsici,
horká mu slza kane po líci.
Tu spatří matku z kostela se brát:
„I pozdrav Pán Bůh!“ dí a zůstal stát.
Ta však jej zočíc, ruce rozpíná:
„Mé dítě!“ dí a padne na syna.
Nechť opálí tvář slunce palčivé,
matčino oko pozná dítě své!