Viz lunu plynout nocí,
viz jasné kol ní hvězdy;
proč ona chladnou stále?
proč tyto chví se vezdy?
Ta luna jasná druhdy
též druha lásky měla,
jenž bloudě nebem za ní,
žil jí a lásce zcela.
A v milostném tom druhu,
se tolik lásky krylo,
že vše, co on byl, – velké
jen srdce lásky bylo.
A samolibě, luna
se nocí v dáli brala,
až chladností svou velké
to srdce rozedrala.
Viz nesmírný teď blankyt
a na něm hvězdic mnoho:
ty hvězdy nesčíslné
jsou kusy srdce toho.
A láska srdce toho
je v nebi, – nás tam čeká,
a část jí padla k zemi,
zde blaží buď, neb leká.
A proto lůnu nocí
provází toužně hvězdy,
a proto ona chladnou,
a tyto chví se vezdy.