Již ztichla bouře; dál a dál se nese to hejno živlů, svět co bourat mělo: umřeloť v temném, strašně temném lese, temné to srdce navždy oněmělo!
Ba němo jest, jak oceanův tůně, mocných jak trosek strašná pustota: vždyť pochováno v němém jeho lůně, je dílo celého – ach života!
Byl mohútný to chrám v něm jedenkráte, chrám plný vznešenosti, veleby, A choval, co i anjelům je svaté, co právě nebeského na nebi!
A základ jeho sáhal v onu hloubi, již nedostížná kryje temnota, kde tajemně se hmota s duchem snoubí, kde kořeny jsou mého života.
A vzhůru – vzhůru čněly jeho báně až tam, kde stroj se světů rozpřádá, kde v ideálů smělých oceáně se věčnost nekonečnem rozkládá.
A každý sen z mých předživotních rájů co šperk se vzácný v kobce chrámu skvěl, a libý ohlas písní z oněch krajů, posvátnou jeho síní stále zněl.
U vchodu dlely city úcty svaté, střežíce stánku mého veřeje, a u vnitř neskonalou touhou jaté, pobožně čekaly mé – naděje.
Jak blaze snil jsem ve sboru svých citů, jak sladce v kruhu skromných nadějí! Ba sladce snil jsem o svém blahobytu – až – – k tomu rozhodnému kročeji!
„Zmámený chlapče! Z vděčnosti chceš lásku?“ – zavznělo chrámem; – „marný je tvůj chvat; „anť dáváš za vděčnost mi poukázku, „že podřízen půl – půl chceš panovat!“
Základy zachvěly se tímto slovem, shrotil se hrdý – lásky mojí chrám, a pohřben pod mohútným jeho krovem i s nadějemi já též umírám.
Ba dvakrát umírá, kdo hynout vidí své dílo celičkého života: zanikneť z paměti všech příštích lidí, a život jeho byl – jen mrákota.
Nuž stůjte vy hrobové drahocenní, v nichž pohřben lásky mé je žal, a rcete příštímu jen pokolení, že žil jsem – a nešťastně miloval.
Cookies on Poetry Cove