Minul den a minul druhý, a než třetím vzešla zoře, čekal jinoch jitřenku svou u háje již na pahoře.
Probouzel se den na horách, zazvučely zpěvem stráně, k Matce Boží zapěl jinoch, s jinochem pěl sluha Páně.
A šly zpěvy údolinou v ranní mlze jako víla, z modré páry, z údolí když Rusalka se objevila.
Nebyla však Rusalečka, ale dívka milující, na těle šat sněhobílý, a ve vlasech po jehlici.
Pokročil jí v ústrety hoch, padli sobě do objetí, a pak tiše ku knězi šli, jako k otci rodné děti.
Požehnal jim sluha Páně, a když klekla jejich noha, modlila se dívka s knězem, modlila se „Věřím v Boha!“
Na to padli všickni na zem, u nebeském zanícení; zakryli si zbožné tváře, a trvali na modlení.
Jinochovi slast vykvétá, v bílé dívce touha blahá, sluha Páně vyplní ji, anť po křtící vodě sahá.
Sahá, – však tu předběhne jej cizí kdosi mocným skokem, řka: „Dnes já chci křtíti vodou, ty můžeš křtít teplým tokem!“
A již protkla cizí ruka, břitkým mečem srdce knězi, sklesl kněz a krvavý meč již i v ledví mládce vězí.
Jinoch vzkřikl, vzkřikla děva, Po té ale vrah už sáhl, a zbarvenou, drsnou rukou násilně ji k sobě táhl.
„Nevrkej má holubičko, „znáš ženicha souzeného? „znáš mne? aj již překřtil jsem ti „svůdce i křtitele tvého!
„Pojď jen, otec tvůj již čeká, „otec, jenž mne snoubil tobě, „máť tvá ví, že zaplatil jsem, „za tvůj křest, mé milé robě!“
Dořek’ a chce dál ji vléci, tu se sluha Páně vzchopí, a svou vlastní vřelou krví v spůsob kříže děvu zkropí.
Řka: „Já křtím tě krví srdce, „ve jmenu Trojice svaté: „Budiž vřelou krví touto „Kristu srdce tvé vždy vznaté!“
Na to sklesl mládci k hlavě, vložil na ni sinou ruku, a modlil se za jinocha, by mu Bůh vzal věčnou muku.
Domodlil se, dopracoval, duše jeho k nebi letí, a jinochův spanilý duch za ní spěchá u zápětí.
Oko siné na dívce dlí, rajský úsměv hrá kol líce, děva pryč je odvlečena a nezřel ji nikdo více.
Na dalekém obzoru však slunce mlhy prorazilo, a jak božská milost s nebe, celý pahor ozářilo.
Cookies on Poetry Cove