Pyšněly se jasné perle v zlatotkaném baldachynu, pyšně vedli sobě hosté na růžích a na jasmínu
v síni svatební. S vnadou růží závodily děvy, jako slunko jarní, po vavřínu pohlíželi
svatebníci, hoši švarní, děvám po boku. A na trůnu v záři skvostů, slunce s hvězdou, zasnoubenci,
a kol slunce červánků kruh, v zaniceném polověnci, – pěvci mistrní. Rozlila se zář po síni,
rozlily se jasné zvuky, První pěvec k harfě zapěl lásky slasti, lásky muky, – – – děvy slzely.
Pokynula kněžna kvasu, řada děv se rozstoupila, a z dívek ta nejkrásnější, pěvci skráně ovinula
věncem růžovým. Rozlila se zář po síni, vavříny se pozachvěly, o kolbách a o sedání
zapěl druhý pěvec smělý, – – Juni trnuli. Kynul Zdeněk, kníže kvasu, Jinoši se rozstoupili,
a dva z nich, dva nejbodřejší, skráně pěvci ozdobili věncem z vavřinu. Zaleskla se síně bleskem,
oněmělo všecko znovu: Zapěl pěvec nejstatnější, o rytířském daném slovu, o cti rytířské.
Zaleskly se všechněch zraky, leskl zrak se Zdeňkův v žáru, povstal hbitě na svém trůnu, mocně sáhl po poháru,
po dvou pohárech. „Hoj ty schráno mocných zpěvů, živých blesků pěvče starý, připij’ se mnou, nedopij však
z tvé by číše duch tvůj jarý i mne roznítil.“ Sáhl stařec po poháru, Upil z něho, zamyslil se,
držel ruku nad pohárem, navrátil jej, uklonil se, – – slova nemluvil. A Zdeněk se chopí číše,
již ji k žhavým ústům nese, Tu však pěvec nejzadnější, jako šípka z řady hne se, – sáhne po číši.
„Zdeňku, tobě lásky přáno, z číše pěvce přihnu já si, jenom srdce oklamané ku zřídlu se zpěvů hlásí,
k číši pěvcově!“ Dořek’ a již křečovitě pohár k sinným ústům vznesl: dopil, – zbledl, – načež tiše
k stupňům trůnu mrtev klesl, k nohoum Zdeňkovým. V pádu tvář se odhalila, a s ramenou plášť se svlékl, – –
plášť s postavy nejkrásnější: Zdeněk vzkřikl, – pěvec klekl nad svou Olivou.
Cookies on Poetry Cove