Mnoho záře, mnoho bylo,
žhavou září zeleň zvadla:
mnoho lásky’s, krásná děvo,
mnoho lásky v obět kladla
svému Zdeňkovi.
Mnoho záře nade hradem,
v záři té se sokol zhlíží,
Zdeňka nová lásky těší,
Olivu zmar lásky tíží, – – –
škoda dívčiny!
Veselo je v starém hradě,
hlučno v ozářené tvrzi:
na podhradí stíny leží,
na podhradí láska slzí,
láska sklamaná.
Temný stín, jak soumrak lásky
leží dívce na útrobě;
černá noc však zkázonosná,
hřeje se jak hádě v hrobě,
v srdci starcově.
V srdci hádě, v rukou lyru,
v duši zámysly mu trudné,
a blesk oka dí, že stařec
hotoví se k přeosudné
písni hromové.
„Neplač dítě, dcero zpěvu,
milý lásku tvou jen zradil;
srdce své však – na jazyku –
proti šípům neohradil,
hoch ten zpozdilý.
Ty mu v oko šípku vrhneš,
můj zpěv půjde přímo k srdci:
a jediný přípiteček
dovede i zrádce zvrci;
Bůh mu pomozi!“
Dívka ale v slzách doufá,
láskou hodlá zrádu zvrci,
lásky okem Zdeňka získat,
lásku vzkřísit v jeho srdci, – – – –
Bůh jí pomoz!