Byl jeden klouček, neposeda,
všecko chtěl mít a všudy být;
vyšel si jednou mezi luka,
zpátky však nechtěl pěšky jít,
řka sobě: „Nemohu již dál,
kéžby mne někdo s sebou vzal!“
Tu hrčí potok lučinami,
hochovu touhu uhodne,
vezme jej s sebou, hoch si sedne
a rád je, že to lahodné.
Potok byl chladný velice,
hocha se chytá zimnice:
i dí si: „Nemohu již dál,
kéž by mne někdo s sebou vzal!“
Tu pluje loďka po potoku,
hochovu touhu uhodne,
vezme jej s sebou, hoch si sedne
a rád je, že to lahodné.
Loďka však sotva sebou hne,
s hochem se téměř převrhne,
i dí hoch: „Nemohu již dál,
kéž by mne někdo s sebou vzal!“
Tu plíží se kol starý hlemýžď,
hochovu touhu uhodne,
vezme jej s sebou, hoch si sedne
a rád je, že to lahodné.
Hlemejžď je zvíře loudavé,
to však je chlapci zdlouhavé,
i dí si: „Nemohu tak dál,
kéž by mne někdo s sebou vzal!“
Tu cválá jezdec na svém koni,
hochovu touhu uhodne,
vezme jej s sebou, hoch si sedne
a rád je, že to lahodné.
Kůň ale jede úprkem,
hoch to snad splatí svým krkem,
i křičí: „Nemohu již dál,
kéž by mne někdo s sebou vzal!“
Tu stojí hruška rozložitá,
ta chlapce za vlasy hned chytá,
lapne jej jako v klepeta,
už v povětří se třepetá.