V zahrádce u kláštera
bledá panna chodí;
luna září v tvář jí sněžnou
a zapadlé oko rodí
slzu první lásky něžnou.
„Ó, jak jsem sťastna, že mi
zesnul ženich drahý!
Mohu jej zas milovati:
jestiť z něho anjel blahý
a anjele smím milovati.“
Chvějíc se vstoupí k soše
nebeské Královny;
Matka Boží v luny šeru, –
a její zrak bohorovný
zří na čistou nebes dceru.
I sklesla panna k zemi,
blaženě zří vzhůru:
až jí oko v smrti strne,
závoj po tváři se shrne; –
slyš, řeholnic žalmy v kůru.