Když se slunéčko v večerní záři
k obzoru chýlí blankytem,
a k jeho smutné, růžené tváři
pěje slavíček v žalu svém:
Tu srdce mé se zachvěje
a slza lásky oko zarosí,
tu tichá v srdci naděje
„ach buď mi věrna!“ toužebně prosí.
Když luna jasná na nebes báni
s ubledlou tváří vyplyne,
a kvítí lásky hlavinky sklání,
slza ho rosná ovine:
tu zírám k hvězdě milené
a slza lásky oko mi zrosí;
tu zpěv můj srdce vzdálené:
„ach buď mi věrné!“ – toužebně prosí.
O hvězdo lásky, o hvězdo drahá
ach proč mizíš mi dál a dál;
když se loučíme, vždy se mne zmáhá
srdečná touha, bol a žal:
jen jednou na mne pohledni,
než se mi touhou oko zarosí
a slyš jak píseň poslední:
„ach buď mi věrná!“ toužebně prosí.