Hučí si Oupa, divoká Oupa, to že jde lůnem divokých skal, a když se v ní tvář měsíčka houpá, vyprávět zdá se dále a dál,
celému kraji, bouřně i sladce, památnou věst o kamenné matce. Boušínská kaple naslouchá tiše, a i ta skála, z lesů co ční,
zdá se, že blednouc tajeně dyše, o vlastních dějích znova že sní, a béře ve mdlé měsíce záři, kamenné matky podobu v tváři.
Omšené skály, pravěké lesy, vzpomínat zdaj’ se na onen čas, z jejich když lůna pohanské děsy, vymýtil víry Kristovy hlas,
pohanský háj když kolmé ty stráně, poprvé zněly oslavou Páně. Plynula Oupa plynula tiše, tenkrát kol chýže na břehu svém,
a světlo mdlé co zářilo z chýše, lesklo se v proudu křišťálovém. Lesklo se v Oupy hučivém toku, jako ta slza v matčině oku.
Slzela žena tam u vniř chýže: Jak slzí matka nad synáčkem; tušíť, že čas jde blíže a blíže, kdy se jí loučit s jedináčkem;
a v její bolné mateřské hrudi, víra jen z Krista naději budí. Obnáší křížkem tílko to mladé, ústka ním žehná zsinavělá,
na srdce opět dítku jej klade, hruď její citem rozechvělá: usmívá se teď, – dobré vše doufá, a již zas lká a v žalu si zoufá.
Vzdechlo si dítě – zkaleným okem, loučiti zdá se s matičkou svou: tu ona, matka, vzchopí se skokem, vztýčí se s tváří zoufalivou;
chopí se kříže, ku oknu vstoupí, vrhne jej prudce do prostřed Oupy. „Pohřbi se v hloubi šalebný mame, nebudeš více klamati svět:
matčinu lásku víra v tě klame, zničil’s mi dítě – dítě dej zpět! – – Nemůžeš? nechceš? ha, hrůzo děse! Přispěje prsť mi v posvátném lese!“
Řekla tak matka, zlíbala děcko, a spěje kvapně v tajemnou noc, nevěří kříži, skládá jen všecko v posvátné prsti léčivou moc:
a proto pílí tam mezi hroby, hroby to v háji z pohanské doby. Trapně jí cestou ubíhá chvíle, k děcku ji volá mateřský cit,
a přece spěchá, by došla cíle, cílem jí černý praotcův byt. Došla a hbitě dvakráte hrstí, nabrala s hrobů posvátné prsti.
S posvátnou prstí k domovu spěje, dítěti nese uzdravení, těší se v srdci, hned se zas chvěje, žal by jí nevznik’ z opoždění.
A proto běží, seč jsou jen síly, proráží les a k domovu pílí. Zatemnil les se, hustším se stává, nebeských světel pohasl sbor,
rozechvěl les se, bouře že vstává, mraky že táhnou od kladských hor; a matka spěje, ouzkostí zmírá, po světle z chýže do noci zírá.
Rozlítil hrom se, blesky své sýlá, žhavě by psaly v pralesů krov: „Pomsty že hoden, Kristu kdo spílá, důvěru kdo má v pohanský rov!“
Žhavě tak psal blesk, až se vše smuší, a písma obsah matka snad tuší. Utíká, prchá nebes to soudu – náhle však staví chvátavý krok:
naslouchá – slyší – hučení proudu, Oupy to slyší opodál tok. Spěchá tam, stane, pátravě zírá po světle z chýže – – než, vše – noc čirá.
A nocí černou bouře jen stoupá, lká proud jak v pláči usedavém: Tu šlehl blesk, – ním zakmitla Oupa – chýžku zříť v ohni plápolavém.
Utkvěle matka na světlo zírá, poslední síly ku chvatu sbírá. Láska ji sílí, v chýži se vrhne, vrací se – v rukou mateřský plod,
na dítě hledí – strašný smích strhne, a těká dál kol Oupiných vod, a děcku zpívá: „Pospi si sladce, schladlo jsi? schladlo? přitul se k matce!“
Nedlouho zpěv ten zníval kol řeky, zanikl v lůně pobřežních skal, prolétly krajem mnohé pak věky, než se lid lesy mýtiti jal.
Jak se však divil, k svému když žasu zřel, o čem slýchal od dávných časů. Matku zřel s děckem, hříšné vzor lásky, ku tokům Oupy nakloněnou;
k výstraze, s nebem prohrané sázky, na věky v kámen proměněnou! Kamenné dítě posud spí sladce, sní to snad o své kamenné matce!
Cookies on Poetry Cove