Javor.

Rád bych byl tam tím javorem, co stojí vedle vody: dosáhl bych let tisíce a přečkal lidstva rody.

Zulíbán, když vše ještě sní, paprškem prvním z rána, skráně má ještě z večera červánkem zulíbána.

Každičkým jarem znova mlád, ptačího zpěvu schrání, každý rok velebnější stín ve vodách i po stráni.

Zadumán v tuhý zimní čas – u vnitř pln zdraví, síly – v ňadru pln bájí podletních, pln snů o májův chvíli.

Probouzen z jara k životu, pln poupat a pln květů, a na vše zírá sluníčko s blankytných, lepších světů.

A v ňadru tvrdý tak, že hruď mi sotva zryl klín blesku, a po bouři hned v slunci zas, v nesčetných kapek lesku.

V noci mně svítí luny zář, sbor mušek svatojanských, uspí mne lkání slavíkův z hájů a sadů panských.

A lidi viděl bych jít kol, jak rodí se a stárnou a jak se světem klopotí, činností mnohotvárnou.

Řadu bych dějin světových, paměti vštípil věrné, dnes co je velkým, bylo by mně starci malicherné.

Poutník by stanul v stínu mém, dětičky s hrami svými, lidem bych věstil, co bylo před věky pradávnými.

A až bych věky přečkal již, na tisíc let byl starý, člověk by ze mne shotovil kolébku, stůl, dům, – máry.

V kolébce by si dědátko, o žití máji snilo, za stolem by se vínečko snad na mé zdraví pilo.

V domě by život panoval, hned veselost, hned bída, jak se v tom žití pozemském podivně osud střídá.

Tak žil bych s lidmi, cítil vše, i za rakev jim sloužil: v té nalezl by poutník klid, po němž dřív marně toužil.

Když tě tak vidím, javore, jest mi tak teskně, bolně a předce zase volno tam, tak blaze nevýslovně!

Rád bych byl tebou, javore, tam u té tiché vody: dosáhl byl let tisíce a přečkal lidstva rody.