Svatý Petr, jejž u nebe svého, ustanovil Pán Bůh za vrátného, muž to svatý, dobrák hotový, kterýž, jak to z písma každý ví,
při všem vždycky rád po boku Krista byl, by co rybář „také něco ulovil,“ – tento svatý Petr jednou z rána předstoupil před nebeského Pána,
a s obvyklou v Boha důvěrou, počal přednášeti žádost svou: „Od té doby, co jsem opustil již svět, uplynulo osmnáct set dlouhých let,
a co po všecky ty věky zkusím, když co vrátník nebe hlídat musím, – – to Ty, Pane, předce nejlíp víš, an se svého trůnu přímo na mne zříš.
Ve dne, v noci nemám chvíle ani, bych moh, poodložit klíče z dlaní, sotva zavru, musím otvírat, jedny pouštět, druhé odbývat,
ženám, dětěm místa vykazovat, vlezlé hříšníky ven vyhazovat, tak, že věru mnohdy nevím sám, samou starostí, kde hlavu mám.
A tak bych si po tak dlouhém čase, jednou rád též odpočinul zase, a proto bych, může-li to být, chtěl Tě Pane Bože poprosit,
aby’s, pak-li se Tvé lásce vidí, pustil mne zas trochu mezi lidi a mne popřál, přijav za vděk změnou, ňákou sebe kratší dovolenou.“
Usměvavě řekl na to nebes Pán: „Nuž, kratičký odskok budiž Tobě přán a když nežádáš mne o nic víc, můžeš si jít na zem na měsíc.“
„Aj nač na měsíc, – dí svatý Petr Pánu, – za týden se vrátím před nebeskou bránu!“ „Jdi si na měsíc, – dí Tvůrce zase, – hleď však, by ses vrátil v tomto čase!“
Pohlédnuv na Petra, Pán se pousmál, a nebeský vrátník pryč se ubíral. Minul týden, minul druhý také, po Petru však stopy pranijaké;
ba již uplynulo celých týdnů pět, svatý Petr ale nevrací se zpět; teprv když se druhý měsíc končit měl svatý Petr udychán zpět přicházel.
Z očí jakýs žhavý lesk mu hleděl, klobouk ten mu skoro v týle seděl, šat byl podkasán a zaprášen, po boku kus kordu zavěšen,
a rozcuchán tak, plný prachu, s těžkým srdcem, v těžkém strachu, a s těžším ještě jazykem, jako o překot se hrnul sem;
a tak před Pána hned předstoupil. Pán mlčel chvíli, načež prohodil: „Petře, kde’s tak dlouho byl?“ „Ach můj Pane, – počal Petr rozjařeně, –
ach tam dole se to žije přeblaženě! To je slastí, to je vděků, že bys Pane, – Ty tam jednou být, – nechtěl z rozkoší těch odejít,
věru ani po vše věky věků! Země zelená je, blankyt modřičký, jako šaty tamhle Boží Matičky; rosa pokrývá lesy, stepy,
plné jsou půdy a plné jsou sklepy; zvěřinu tam denně k jídlu mají, a tu vínem, pivem zalívají. Tam je pořád hudba, posvícení,
svateb, tanců dost, až k unavení, karty, kostky, maškary, kudrlinky, kašpary, rvačky, boule, statní rváči,
vůbec vše, co jenom hrdlo ráčí. Ba že není divu, že co tam jsem dlel, na nebe jsem z čista jasna zapoměl!“ S klidem nebeským Pán věčné slávy,
vyslechl si ty Petrovy zprávy a pokývav hlavou ptal se s úsměvem: „Nu když je tak krásná, rozkošná ta zem a lidé tam hojnost všeho mají,
zdali pak si také zpomínají, komu mají za to vzdávat čest, a kdo vlastně dárcem všeho jest? Zda-li pak kdo na mne zpomíná?“
„Jak pak by ne, – Petr počíná, – na kázaní sice málo jdou, o mší také chrámy prázdny jsou a však při hře dostal-li kdo sedmičku,
hnedle volá: jen mi pomož Božíčku! a kdo v krámě okrádá lid jak jen může, má tam viset nápis: „Pomoc Boží všecko zmůže.“ Ba jsou mnohá tovaryšstva také,
která za modlení všelijaké, za růžence, otčenášky a podobné zboží, dají platit si „ku větší slávě Boží.“ A kdo Tebe Bože, přímo nejmenuje,
ten zas kleje, nadává a zatracuje!“ Na to se Pán klidně pousmál a Petrovi rukou ještě kyne, aby, až si trochu odpočine,
k nebes bráně se zas odebral a tam jako dřív na stráži stál. Svatý Petr je zas ve své službě; byť se ale jak chtěl přičinil,
aby celým vrátníkem zas byl, nemůž’ odolati jakés tužbě; zpomínka na lidstvo vždy jej mučí, v uších mu jen pořád zpěvy hučí,
kostky slyší vrhat, hudbu znět, marně hledí ty sny rozhánět. Vše ho mrzí, na vše brouká, na příchozí nevrle se kouká
a když v noci musí duši otvírat, jenom s hubováním hne se od svých vrat. „To je klepání zas, – k sobě hovoří, a pak na duši se zhurta oboří, –
slyšela mne, ona zakuklená, ať si bába a nebo žena, až bude mít zas se světa jít, hleděla si hezky pospíšit,
já si v noci nedám tlouci na bránu, a pustím ji teprv někdy po ránu.“ To vše viděl Pán Bůh, kde a co jak bylo, a hned věděl také, kolik uhodilo.
Když pak Petr zase bručel před svou branou, zákýval naň prstem a vzav si jej stranou, pravil k němu: „ty si nejsi podoben, tobě nechce ta zem jaksi z hlavy ven;
mezi lidi tě to stále táhne, a snad po víně ti hrdlo práhne; nuže buď si, jdi si k lidem svým, já tě na celý rok dolů dovolím,
a až vybouříš se a ti přejde chuť navrať se zas a mým vrátným buď. Místo tvé pak až k budoucí zimě, obsadí se na rok prozatímně.“
Na to usmál se Pán a šel dál. Petr celý udiven tu stál. Jako hudba mu ta slova Boží zněla, poskočil si a pak spěchal jako střela
hajdy na zem mezi lidi, mysle si v té chvíli: „Však mne Pán můj milý ani za pět roků neuvidí!“ – –
Třetí den se chýlil k večeru. Slunko zapadalo v jezeru a zástupce Petrův, muž to stařičký právě rozsvěcoval hvězdičky.
Při tom poohlíd’ se na ten svět, co tam jeho vnuci dělají a jak hvězdy světlo dolů metají, když tu vidí koho’s vzhůru přicházet.
„Aj, aj, kýho kováříka, – starec k sobě v duchu říká, – toť je Petr – ba že ano! – Petr však? – – což by mne už klamal i můj zrak?
I ba na mou věru; byl to shon, před třemi dny ráno, když šel dolů, sotva že jsme loučili se spolu a už je zas tady, věru je to on!“
Zarmoucen a smuten zůstal Petr před nebem, pohlížel na bránu nebes smutným pohledem. Tvář měl bledou, smutnou, jako by se říci zdál: „Tak brzkého jsem se návratu přec nenadál.“:
Načež zvolna kráčel k nebes bráně a pak přímo odtud před trůn Páně. Pán Bůh pravil pouze: „Aj, hle vrátného!“ Petr však se do pláče dal hořkého,
na kolena padl, hořce lkal a takto si Pánu stěžoval: „O Pane můj a milý Bože, tam dole jest jen pláč a hoře,
hlad i bída stíhá lidský svět, až mi ouzko jest vše vyprávět. Vyschly potoky a bez vody jsou studně, ba i z moří vody prchly do prohlubně,
po celý rok ni nekáplo s oblohy zhynul klas i strom i kvítek ubohý, po polích a sadech poušť jenom se prostírá a lid všechen v slzách tone, hlady umírá.
Po pustých pak krajích, obcích vymřených, jako havran po mrtvolách zdávených, stoupá příšerný host, pekla tvor, děsný mor!
Jemu v patách vražda, loupež, válka stoupá, bratr v bratrově se krvi koupá a co smrt a mor byl zachoval, požár války v jícnu svém zas pochoval.
A když se tak v světě všecko kácí, převrací a padá v trosky, ve zmatku se všeobecném všecko ztrácí: ó jakž bych můj Pane Božský,
v boření tom, kácení a moru neutíkal k tobě pánu všeho sboru, k tobě ku věčnému sloupu všehomíra, který pevně stojí, když vše smrtí zmírá.“
S úsměvem dí Pán: „Nuž, Petře můj, teď mi o lidstvu zas vypravuj, zdali v bídě své a ve svém hoři, pomní, kdo vše dává a kdo boří?
Mluv teď, zdali Boha svého znají a slov jeho trochu lépe dbají?“ Ó můj Pane, – Petr odpovídá, kde jaký chrám tichou vísku hlídá,
kaplička kde stojí na rozcestí, na kopcích kde kříž tvou slávu věstí, všude plno lidu na modlitbách dlelo, v slzách tonouc ruce vzhůru povznášelo.
Není v kostelíku oltáříka, v němž lid ve dne v noci nenaříká, a ty rozložité síně převelebných dómů, nejsou s to pojmouti nával milionů,
kterým s očí slza strasti kane, kteří vzavše prosby korouhev, putují sem „zpívajíce zpěv: „Zachovej nás, vysvoboď nás Pane!
Ach již vysvoboď je Pane pánů, shlédni milostivě s nebes stánu, nač má svírat hlad a bída lidi, když to dobrý Otec s nebe vidí,
nač má trpět cnostný s hříšníkem, když jsi milující Otec všem! Ó pohleď jim v rozervanou hruď, milosrdným, milosrdným Bože buď!“
Nebeský Pán na to vážně odpoví: „Nepostihl’s ještě cest mých, bláhový; tebe také přepych zemský oslepil, tak žes s touhou dolů na svět odkvapil,
a teprv ses v hříšném poblouznění svém, spamatoval lidské bídy pohledem. Bohatství když, štěstí lid můj ohluší, musím starati se já jim o duši;
a když vzdorovitě neznají mých cest, musím za vlasy je k sobě zpátky vést. Důvěru když v moji moudrost ztrácejí, ve svá lidská díla kladou naději:
jakž ukážu, že jsou křehcí s dílem svým, než když díla ta svým prstem rozdrtím? Když pak je med chlípné neřesti nakazí a svede v bezcestí,
jakž tu nemoc lépe vyhojím, než když hořké léky pošlu jim? Nuž a teď jdi milý Petře domů zas, střež mi nebes bránu jako po ten čas
a neptej se, čím se Pán tvůj řídí, hlad a bída když svírá kdy lidí. Neštěstí a bída těžkým křídlem svým, povznáší zas ducha k věcem nebeským
a když opanoval ducha hříšný svět, neštěstí jej táhne zase k Bohu zpět.
Cookies on Poetry Cove