Nachýlil se spanilý den
luna nocí vyplula
a s blankytu na zem sirou
tichá rosa skanula.
Nachýlil se nám den zpěvů
soumrak vlast nám zahalil,
komu píseň sluncem byla,
zdaž ji měsíc nahradil?
Za soumraku nezní píseň
jako slunce plamenná,
za soumraku lká jen chladně,
polosvětlem zmámená!
Za soumraku zvadne bujný
záhy zkvětší zpěvu květ,
jasný plamen, píseň jasnou
pablesk luny nedá zpět!
Cizinec nám na svém koni
panenský zpěv dávno vzal,
a jen trní v českém háji,
trní písní zanechal.
Cizímu kdy slouží duchu
píseň jatá cizotou,
zastírá se obzor zpěvu
matce vlasti temnotou.
Růže záhy rozkvétavší
zná pak jen bol slavíka,
píseň, dcera vlasti české,
nad sebou pak naříká: