Přiletěl, ach, přiletěl sem
ptáček z cizých lesů,
přiletěl sem, neodolal
zpěvnému snad plesu.
Usadil se, rozhostil se
v zpěvném českém háji,
kde se písně věčné lásky
věčně rozléhají.
Nebyl ptáček, a byl soused,
soused od západu,
němý byl sám v zpěvích lásky
v zvučném českém sadu.
Těšil se, že borek náš je
pěkně zelenavý,
těšil se, že v borku žije
zpěv náš dumně hravý.
Líbí se mu zdroj těch zpěvů,
zpěvná země Čechů,
zpěvná v prostřed tichých tužeb,
zpěvná v prostřed vzdechů!
Hoj, ty země, máti věrná
pravé poezie,
krásná je tvá dcera, píseň,
v lůně tvém-li žíje!
Žíje – – žíje? nežíje již!
Jenom tenkrát žila,
když si kvítí z vlastních luhů
v zpěvy věčné vila!
Zpěvy jen, jimž za pravěku
naslouchaly Víly,
zpěvy ty jen, máti má, tvé – –
tvé rodné dcery byly!
Přišel cizí, nasel trní,
kde ta milá dlela,
kde ta milá, dcera tvá se – –
česká píseň chvěla.
Česká píseň trním kráčí,
věčně lká a kvílí:
to že cizí oblíbil ji,
cizák že jí milý – – –