Vládnou Češi, slavně vládnou, s národy jim sláva vstává: a od věků před jich mocí svět se koří, – otřásává.
Nemaj’ korun, nemaj říší, aniž hřímaj’ světu slovy, o vševládném ale Čechu mocná jeho hudba poví.
Hudba česká, – mocná mluva, mnohé oko v slzách stopí; co však v jejím lůně skryto, Nečech nikdy nepochopí.
Nepochopí nikdo zvuků, které tajemná noc skrývá, slavíček když z útrob srdce o zašlém dnu jasném zpívá.
Nepochopí nikdo smyslu, jenž se v hudbě české skrývá, zpomínka když na dny slávy s hudbou slepce v jedno splývá.
Proč by o prchlých dnech jasných mocnou písní nezazpíval, vždyť ubohý proto oslep’, že se v slunce slávy díval!
Přidušeně nyní pěje, posvátných nám zpěvů runy: jediný jen divý zvuk dí, český lev že sáh’ to v struny.
A teď mlčí a duch jeho nad svým velkým hrobem dřímá: za to ale z plných ňader živí hudba se – a hřímá.
Národ mlčí – sní a mlčí, – – tiše lká jen v Božím stánu, hudba však zaň mocně žádá spásu na osudův Pánu.
Zapěj národe jen mluvou, jež se ve tvé hudbě skrývá a věz, že se po tvém žalmu, veškerý svět rozezpívá.
Vždyť tvá moc a vláda s každým novým národem ti vstává, tvé hudbě se světy koří, – hudba ta jest Čechů sláva.
Cookies on Poetry Cove