Nad Busentem zní do noci u Kosence zpěvy dumné,
a ozvěnou odpovídá pěnivý proud řeky šumné.
A kol řeky vzhůru dolů, táhnou chrabrých Gothů stíny
lkajíce pro Alaricha, lepšího nad všecky syny.
Příliš záhy v cizém kraji museli mu hrob zde stláti,
když mu ještě po prstencích mladá kadeř šíji zlatí.
A na břehu nad Busentem kopají již u závodu,
jiným směrem chtíce řeku do nového odvést brodu.
A když prázdno je dno řeky, hrob kopají teprv do ní,
pohříží tam Alaricha v plné zbroji, na komoní.
Přikryli pak znovu zemí mrtvolu i s hrdou zbrojí:
řeka by hrob bohatýra zdobila zas vlnou svojí.
Busento pak zase vrácen do úžlabí hlubokého,
mohútně se valily zpět proudy do řečiště svého.
A sbor mužů zapěl nocí: Spi již se svými zde skvosty,
nezneuctí hrobu tvého lakotou svou Říman sprostý.
Dozněly již zpěvy dumné v řadách Gothů v ranní zoři:
nes je vlno Busentem dál, nes je již od moře k moři.