Hrdé zbytky hradů hrdých
třímající v výši smělé,
oj, což jste vy z časů slávy
myšlénky snad zkamenělé!
Myšlénky snad, jimiž ňadra
vlasti mé se někdy chvěla,
když se v mocné písni slavy
s národem svým rozepěla.
Myšlénky snad oněch písní,
jichžto ohlas vrahy kácel,
pro něž – jakoby svou víru –
mnohý – mnohý – dokrvácel!
Ano, písněmi jste byly
hradověnčené vy chlumy:
vždyť, když slávy zpěv nám zanik’,
také vy jste sklesly v rumy.
A ty rumy, kdykoli jim
takový zpěv lůnem šumí,
utajeně přizvukují – – –:
hrad svým zpěvům porozumí!
Stůjte dlouho, dlouho ještě,
o nynější plémě dbejte
a o slavných zašlých dobách
tichou zvěstí šepotejte.
By to plémě poznalo se,
že mu schází lásky smělé
k činům smělým, jak ty hrady,
ty myšlenky zkamenělé.