Onekdy byl jsem hostem kdes,
hostil mne dobrý známý,
v štitu měl zlaté jablko
se třemi větvičkami.
Zašel jsem si to pod jabloň;
ta hostitelka milá
šťavnatým, sladkým ovocem
mne štědře obdařila.
Na její vršku zeleném
moc zpěvných hostí bylo,
ti skákali a zobali
a zpívali až milo.
Na trávě jsem si poležel,
jak v měkkém matky klínu
a na přikrytí jabloň mi
popřála svého stínu.
I ptám se, co jsem povinen?
Však jabloň vrškem vrtí.
Naděl ti Pán Bůh na stokrát
až do nejdelší smrti!