Zašli si mládci tři v krajiny porýnské,
zašli si tam k známým, ku dobré hostinské.
„Hoj paní hostinská, hoj pívo, víno sem,
kde máte dcerunku, ať ji pocelujem!“
„Piva mám, vína dám, pod večer, po ráno:
dcerka má, žel Bohu, na márách ustláno.“
Ustali v hovoru, ustali mládci v hrách,
nalezli dívenku v komůrce na márách.
První z nich zesnulé zpět závoj odestřel
a zrakem slzavým do její tváře zřel:
„Ó, kéž by někdo ti nazpátek život dal,
což bych tě, spanilá, v tu chvíli miloval!“
A druhý z mladíků závoj zas zpátky dal,
hořem se odvrátil a hořce zaplakal:
„Ach škoda, přeškoda, že ležíš na márách,
tebe jsem miloval v duše své hlubinách!“
Třetí však mládenec strh’ závoj, jak tu byl,
a bledou milenku horoucně políbil:
„Tebe jsem miloval, tebe ctím s vroucností
a chci tě milovat do věčné věčnosti!“