Ku blankytu s písní jara
skřivánek se nesl v letu:
s modrých výšin v naše luhy
zavítal k nám z jiných světů
outlý, jasný hosť.
Vítej nám, jenž nad Dunajem,
v lůně hradu královského
usmíváš se matičce vstříc
i na otce přejasného,
jasný zrozenče!
Zaplašeny již jsou chmury
s nebe vlastí naddunajských,
a co duha míruzvěstná
záříš, posel s výšin rajských,
lidstvu smířením.
Národ statných bohatýrů,
v oku jasnou slzu slasti,
zírá Ti vstříc, nejvonnější
výkvěte uherských vlastí,
dítě královské.
Puč již zdárně vonný kvítku,
milostná Ty písni jara,
nadějná Ty duho míru,
z níž pučí tu láska stará
krále s národem.
A jako jsi matce jasně
roznítilo rozkoš v duši,
vyjasňuj též čelo otce,
když se strastmi pozasmuší,
libým úsměvem.
Víz, jak šťastní národové,
dřív než křtí Tě ruka kněze,
obkličují kolébku Tvou
a křtí si Tě v svaté něze
slasti slzemi.