Dalná vlast, mé krásné Španěly,
Španěly jsou má rodná zem,
šepotá stinné kaštanoví
tam na Ebru šumivém;
růžová tam mandle zkvítá,
ohnivý tam hrozen zrá,
krásnější tam růže vítá,
skvělej’ luna pozírá.
Dlouho již sám světem putuji
od domu k domu poháněn,
nikde mne ale nesledují
oči touhy, lásky sen – – – .
Málo dal svět srdci mému,
s malým dárkem štvou mne zpět,
cikánu však osmáhlému
nechce nikdo rozumět!
Divná mne tu svírá mrákota,
lesk slunka mhou je zahalen,
a co si má duše šepotá,
z mých písní bodrých jen je sen.
Písně mé zlý osud schvátil,
smutně zpěv můj zavznívá:
„Do vlasti bych rad se vrátil,
vlast jen leskem oplývá.“
Nelze víc mi touhy néstí,
klam a strastí dává svět,
nechte si vše luzné štěstí,
jen mi vlast mou dejte zpět,
jen na jih do vlasti klínu,
jen do vlasti Španělů,
v kaštanův tam chladném stínu,
svou chci míti mohylu.