Viz loďku tamo na jezeru,
ten stežeň skromně vztyčený,
kol plátna, bělící se v šeru – –
a mír je všemu vnořený.
To dědina je osamělá,
střed – s vížkou malý kostelík,
pod nímž se věnec chyží bělá, –
vše utěšený krajolík.
Však jedna chyžka kapli blízká
mi nad vše v světě milená:
tam perlu svoji chová víska,
tam bydlí moje Růžena.
Tam růže rajská v prostřed pláně
neznanou vnadou vykvétá, –
dlí na ní vezdy ruka Páně, – –
tam v lásce duch můj zalétá.