Chytrý Jiřík, mladý čipera,
probíhal se v sadě z večera,
a že dávno bylo od svačiny,
dostal na jabličko laskominy.
Velkou nesnází však bylo proň,
že si nesměl vylézt na jabloň;
vědělť co mu otec přikazoval,
a ten podál stromky obvazoval.
Konečně se vymkl z nesnází,
choutka převýšila zákazy,
a než otec od plotu se vrátil,
červivým si jablkem dobré sklátil.
V tom se však tu otec kdesi vzal:
„Jářku, to’s tak na má slova dbal?
Místo upřímného poprošení
dal jsi se zas zrovna do klácení?“
„„Ach, tatínku, já jsem nevinen:
zdvihl jsem si padavčátko jen;
bylo lehké, jako ptáček bylo,
házel jsem jím, až podívat milo.
Sotva dotklo se však větvičky,
shodlo s jinými se jabličky,
by šla dolů, snad jim pošeptalo,
načež jedno hned se dolů bralo.““
„Jak se divím, – otec na to dí, –
že jsi tak nad míru poctivý!?
pojď jen já teď vezmu s proutkem radu,
máš-li poctivosť svou také v zadu.“
A jak synka ohnul, prošlehal,
přiznával se Jiřík že prý lhal.
„Nač to říkáš? Mně to proutek zradil,
hned jak jsem ti první proutkem vsadil.“