My jsme hoši jedné země,
v té nám kvetou slasti,
my jsme Čechů slavných plémě,
děti jedné vlasti.
České hory, české lesy,
ty zelené háje,
to jsou hochů českých pravé
utěšené ráje.
Kamkoli jen oko jasné
v kraji českém zbloudí,
všude se nám čarokrásné
city v srdce loudí.
Každá chýše, každý kámen,
každá růže v květu:
slavné děje našich předků
vypravují světu.
Předkové vždy milovali
vlast a národ vřele,
právo své vždy zastávali
věrně z duše celé.
Králi svému rekovnému
po boku vždy stáli,
že se zhoubní nepřátelé
jména Čechů báli.
Naše řeč jak hlahol zvonů
vůkol se ozývá,
zpěvům českým sladkých tónů
nikdy neubývá;
Čech při práci, při radosti
i při žalu pěje,
zpěv do srdce i v neštěstí
útěchu mu leje.
Proto, hoši, hned v mladosti
pějme české písně;
vlast svou mějme v uctivosti,
dělme jeji tísně.
Jazyk český buď nám drahý,
svaté předků jméno,
vše, co české, pravé, hezké,
budiž od nás ctěno.