Sedá dívka u okénka,
za ranního prochladu,
sedá jinoch na skalisku
nade srázem u hradu.
Z hradu zní pak v chladný les:
„Co jsi lásce mé přines?“
Přinesl jsem tvojí lásce,
srdce plné věrnosti;
chceš má dívko, chceš to srdce
až do věčné věčnosti?
Na to dí mu z hradu hlas:
„Budiž můj na věčný čas!“
„Věčně Tvůj, zde v klínu lesa!“
Jinoch vroucně odvětil:
Vrh’ se dolů z kolmé skály,
dívce život zasvětil.
Lká pro něho s dívkou les,
ty větérku, dál to nes!