Ač věkem byl již slepý,
neustal svatý Beda přec
kázati po všech krajích,
hlásati lidu svatou věc.
Jedenkrát s ním šel vodič,
lehkovážný to klučina,
ten vedl starce do skal,
kde počinala pustina.
„Velebný otče, – dí hoch, –
zde plno lidu po kraji,
a všickni na kázaní
toužebně tady čekají.“
A stařec počal mluvit
o lásce Boha, blížních svých
a řečnil až mu slze
tekly po vousech šedivých.
A zkončiv kázání své
doložil láskou jatý:
„K čemuž nám dopomáhej
Bůh Otec, Syn a Duch svatý.“
A ve skalách tu zavzněl
tisícerý hlas prosebný:
„Amen, rač to dát Bože,
amen, amen, otče velebný!“
Uděšen trnul chlapec
na kolena pad’ před svatým
a co byl zlého spáchal,
vyznal hned hlasem dojatým.
A svatý Beda řekl:
„Aj, čteme v písmě znamení:
„Budou-li lidé mlčet,
volati bude kamení!“