Dnes celý západ jakby zalit krví...
Zář nesčíslné chlumy obestírá,
dál prodírá se širých lesů drvy
a v jejich klínu obrovitém zmírá.
Jdou ženci z pole. Ve slunečném žáru
den celý žali těžké žluté klasy
a ssáli místo vzduchu žhavou páru
v svá prsa mdlá, a pot jim smáčel vlasy.
Teď bujně znějí kosy otupené,
jež tisknou ženci v dlaně drsné, pádné,
jim západ plá, jak zlato roztavené
a jejich srdce novou silou mládne.
Tak krásně nikdy hory nezaplanou,
jak vzplály dnes jim, synům práce, potu;
jim žáry ony v ňadra chabá kanou,
by necítili drsných chleba hrotů.
By dále s myslí tuhou pracovali,
než svůj los tvrdý zanechají dětem:
svůj ročně opouštěti domek malý,
a pro chléb, skývu, toulati se světem.